Sorry, there is only a Czech version of this tale:

O smírčím kříži

pověst z Markvartic

Tento příběh se prokazatelně udál, a to v roce 1792, kdy byl v lesích u Růžové, kde nyní stojí smírčí kříž, přepaden a zabit markvartický obchodník tudy procházející. Oba vrazi poté museli mimo jiné vytesat a vlastními silami donést tento kříž až na jeho současné stanoviště.

Bylo jasné zářijové ráno. Po stinné stezce, která se vinula hustými lesy, rozprostírajícími se mezi Růžovou a Srbskou Kamenicí, vracel se ze Sas zámožný markvartický sklenář Riedl. Pospíchal, protože chtěl stihnout veselku svého strýce Matouše; věděl, že ho najisto čekají. Poblíž cesty, po které chodívali Růžovští do Nové Olešky, se zastavil. Sedl si pod ořeší a chystal se pojíst skrojek chleba se slaninou. Sotva však vytáhl kostkované plátýnko, do kterého měl jídlo zabalené, vyskočili z úkrytu dva bezbožníci, srazili ho a velikými noži mu zasadili několik ran do prsou. Vtom přeletěly nad cestou s pronikavým krákoráním vrány. "Vy budete mými svědky..." zašeptal sklenář mroucím hlasem a vypustil duši.

"No to sis teda vybral!" pošklebovali se mordýři, zakrvácené nože otřeli o drn, zastrčili si je do bot a pustili se do prohledávání Riedlových kapes. I podšívku mu vytrhli a rozcupovali, ale nenašli nic, jen půl krejcaru a hrneček másla, který vztekle odkopli.

K večeru bylo u v markvartické hospodě svatební veselí v plném proudu: dlouhé, svátečně vyšňořené stoly se pod kouřícími mísami a plnými džbány jen prohýbaly, muzika vyhrávala, až se okna třásla, a mladá chasa rozjařeně výskala. Blízko dveří seděl Matouš a co chvíli znepokojeně vyhlížel ven: "co se to jenom mohlo přihodit?" Tu vstoupili do šenku bratři Wernerové, sedli si na lavici a poručili si pálenku. Hospoda ztichla. Nikdo je tu neviděl rád - byli to pověstní rváči a surovci, křivopřísežníci a neznabohové, kteří už měli na svědomí mnoho darebáctví. Ale teď vypadali mírumilovně: hleděli si svého, jenom pichlavé oči pod rozježeným obočím jim jezdily z kouta do kouta. Když muzikanti odložili nástroje a jeden za druhým se vytratili do zadní světnice, aby se posilnili a svlažili vyschlé hrdlo, vyšel si hlouček svatebčanů na zahradu; i bratři Wernerové po chvilce vstali a šli na čerstvý vzduch. "Nechce se mi to líbit," ozval se stísněným hlasem Matouš a zadíval se k cestě, vroubené letitými lípami, po které měl sklenář Riedl už dávno dorazit. "Něco mi pořád říká, že se stalo nějaké neštěstí..."

Tu letěly nad zahradou vrány a s křikem mířily na jih. "Koukej, Riedlovy vrány!" uchechtl se starší z Wernerů. "Počkat - cos to říkal?" poklepal mu na rameno Matouš, který zaslechl synovcovo jméno, "copak víte o Riedlovi?" "My? Nic! Co je nám po něm?" vykrucovali se bratři, ale to už je obklopilo půl hospody. Sevřeli je mezi sebe a doráželi: "Mluvte! Známe vás! V kdejaké špíně a neřesti míváte pracky, nedá se vám uvěřit ani pozdravem ! No tak ! Bude to ?" Marně oba Wernerové zapírali, zbytečně se vytáčeli: zapletli se tak, že všichni nabyli jistoty, že provedli něco nekalého. "Však vy se holoubkové přiznáte, ale sudímu!" zahřměl Matouš, a než se oba vrahouni vzpamatovali, byli svázáni do kozelce a odvlečeni do sklepa.

Za chvíli se hrstka Markvartických vydala hledat nešťastného sklenáře: našli ho ubodaného pod ořeším, ustlali mu na nosítkách z chvojí a v trudných myšlenkách ho nesli domů. Přibrali s sebou i hrneček s máslem, a protože se jim zdál podezřele těžký, vyklopili ho na mísu: pod vrstvou másla byly napěchovány dukáty.

Bratři Wernerové se přiznali k mordu bez mučení a spravedlivý trest je neminul. Na místě vraždy byl postaven kamenný kříž a od té doby, kdykoliv někdo provedl nějakou pošetilost, říkávali Markvartičtí: "Půl krejcaru zdvihl, ale dukát nechal ležet v másle ..."

 

zdroj: Zlaté listí (Dagmar Dvořáková, Severočeské nakladatelství, 1977), povídka Sklenářovy vrány
( převzato z http://jetrichovicko.euweb.cz/povesti.htm)