V rozlehlém údolí mezi obcemi Kerhartice a Malá Bukovina stávaly kdysi hned dvě osady - Veselíčko a Skřivánčí. Dnes zde nalezneme jen jediný statek, farmu zaměřenou na chov koní. V opuštěném údolí vládně zvláštní atmosféra - už při vstupu do údolí po cestě od Markvartic nás pod mohutnými stromy u bývalých pramenišť nad Veselíčkém přivítá liška. Zatímco po někdejších domech nezbyly skoro žádné stopy, divoká příroda prozrazuje polohu obou osad. Mohutné stromořadí stále vede podél bývalé cesty z Veselíčka nahoru na Skřivánčí, zplanělé ovocné stromy prozrazují polohu někdejší zahrady. Jiná nepoužívaná cesta je vyznačena dvěma liniemi neprostupných šípkových houštin. V lese narazíme na dlážděnou cestu spojující kdysi usedlosti na Skřivánčí - mechem porostlá cesta se dnes používá jen jako pěšina nebo jezdecká stezka. Při stoupání na vyhlídku na Skřivánčím vrchu nás překvapí mohutná černá zmije v obranném (nebo snad útočném?) postoji - s údivem zjišťujeme, že zmije v obranném postoji nápadně připomíná kobru... v uctivé vzdálenosti obcházíme tvora, který budí respekt. Vyhlídka ze Skřivánčího vrchu ovšem stojí za "nějaké to riziko". Vidíme celé údolí Veselíčka a Skřivánčí s lesy a drobnými lesíky - jednu z pramenných oblastí Bystré - staré jméno Absbach - Kančí potok - jistě nebylo náhodné, lesíky a divoké louky poskytují ideální úkryt zvěři. Při pohledu na východ vidíme daleko nahoře na náhorní planině domy Nového Oldřichova. Na severozápadě uzavírá výhled masív Vysokého lesa. Vydáváme se k této hoře, která skrývá několik pozoruhodných tajemství. Na skalnaté vrcholové plošině Vysokého lesa nás čeká poslední překvapivá vyhlídka na Veselíčko a zvlněné moře vrcholků Lužických hor. Z Vysokého lesa sestupujeme zpět do Markvartic.
V roce 2008 jsem od Jána Miha získal čtyři historické fotografie Veselíčka. Takto popisuje Ján Miho, který na Veselíčku žil do roku 1953, starou pohlednici obce: "Nejsou vidět všechny objekty, ale historicky je to velice zajímavá fotografie. Je vidět dům Lopušanů, Jakubíků, Baranoviče, Novosada, Holeše, Müllera, Dikoše. Velký objekt v levé polovině u smrku je bývalý hostinec č. 19, zbouraný vojskem při akci Demolice asi v r. 1956. Veselíčko mělo vlastní vodovod s nádrží nad domem Dikoše (než objekt zbourali, patřil myslivcům), tři rybníčky, požární nádrž a čtyřmužnou stříkačku atd."
První tři fotografie poskytl pan Miho z rodinného archivu. Autorem čtvrté fotografie (pohlednice) je markvartický hostinský a fotograf Franz Eypert (viz ostatní staré markvartické pohlednice - Eypertův hostinec je hned na třech z nich) . Podle typu pohlednice lze datum pořízení odhadnout na rozmezí mezi roky 1898 - 1907.
Stručná historie Veselíčka
Veselíčko založil v roce 1560 Fridrich z Lutic, který v té době vlastnil část Markvartic. V roce 1564 je doložen název obce "Freydenhaim", obec v tomto roce tvořilo 16 domů. Názvem obce se zabýval i A. Paudler, který Veselíčko znal již od svých dětských let. Dle jeho spekulací byl prastarý název osady Freidenhain, tedy "posvátný háj bohyně Freya", o čemž měly svědčit i tradiční názvy vrchů nad Veselíčkem - Freidenberg a Hainbusch (dnes Veselka a Vysoký les). V roce 1833 žilo ve Veselíčku 122 obyvatel v devatenácti domech. Po odsunu místních Němců osídlili Veselíčko Slováci z Jánošíkova kraje, z okolí Terchové, z obcí zničených při dělostřeleckých soubojích při přechodu fronty.
Proč zaniklo Veselíčko? Důvody jsou "banální" - osada byla zejména v zimě obtížně dostupná, v exponované přírodní poloze s množstvím sněhu, bez obchodu a bez hostince. Děti chodily do markvartické školy, vzdálené dva kilometry po polních cestách. Zároveň bylo v té době k dispozici stále ještě velké množství kvalitních volných domů v okolních větších obcích - tyto obce měly na rozdíl od Veselíčka kompletní infrastrukturu a dobré dopravní spojení. Obyvatelé tak postupně odešli "za lepším" do okolních obcí. Některé domy byly postupně rozebrány na stavební materiál, nejvýstavnější budova v obci - hostinec v domě č. 19 - byl odstřelen Československou armádou v rámci "Akce demolice". Armáda odstřelila i všechny "nadbytečné" studny. V sedmdesátých letech tak na Veselíčku zbyly již jen dva domy, z nich dům patřící myslivcům se díky zanedbané údržbě postupně rozpadl (ještě v roce 1975 v tomto volně přístupném domě ležel na stole německý válečný časopis Signal), posléze byl tento dům stržen a zcela zlikvidován. Dnes na Veselíčku zůstává jediný statek.
Poznámky:
Citace z článku "Bourání pohraničí - akce Demolice"
autor Petr Mikšíček - publikováno na www.sedmagenerace.cz
http://www.sedmagenerace.cz/index.php?art=clanek&id=306
Během 40. a 50. let nebyly místní národní výbory schopny zajistit likvidaci „bouraček“. Na ruiny podél hlavních silnic od hraničních přechodů si tak dlouhodobě stěžovali nejen místní obyvatelé, ale také cizinci a turisté. Toto defilé rozpadajícího se bohatství po sudetských Němcích rozhodně nebylo nejlepší reklamou lidově demokratického státu. Vláda se tedy dle usnesení Politického byra ÚV KSČ z května 1959 rozhodla všechny opuštěné a zchátralé stavby v pohraničí zbourat. Kromě nespokojenosti zastupitelů a občanů na východoněmeckých hranicích bylo důvodem konání II. celostátní spartakiády a také vídeňského kongresu socialistické mládeže v červnu roku 1960, jehož účastníci se měli jet podívat na exkurzi do „země stínů a ruin“, jak česko-rakouskému pohraničí pozorovatelé říkali.
Plošné likvidační akce z přelomu let 1959—1960 se zúčastnily vojenské útvary civilní obrany, jednotky Pohraniční stráže a Vnitřní stráže. V první etapě těchto demolic příslušníci zlikvidovali do září 1959 více než 17 tisíc objektů, ve druhé ještě o 615 staveb více. Destrukce vykonávaly většinou celé roty (asi sto vojáků) se zázemím těžké techniky. Vytipované domy bouraly do úrovně maximálně jednoho metru nad zemí. Nejprve budovu strhly, poté těžkou technikou provalily sklepy a zaházely do nich veškerý stavební materiál, popřípadě jej odvezly. Tímto způsobem bylo „zbouráno pohraničí“. Do politicky žádoucího obrazu též zapadalo, aby se všechny ruiny v obci demonstrativně zbouraly na výročí konce války, 1. máje nebo VŘSR. Demoliční firmy i armáda si vedly „bourací deníky“, kam zapisovaly, co vše se musí zbourat a proč. Důvody, proč některé památky musejí pryč, zní dnes opravdu barbarsky a absurdně.
