Markvartice - historie

První zmínka o vsi je z r. 1281, kdy patřila k panství hradu Ostrý. Už samotný název však naznačuje dřívější kolonizační aktivitu rodu Markvartů, kterou stvrzuje i markvartický erb a prapor.

Po oddělení od hradního panství je na počátku 15. století doloženo několik majitelů více částí vsi (Přibík Blekta z Útěchovic, bratři ze Schönfeldu, Jan z Lutic, Hynek Berka z Dubé). Ve vsi přitom existovaly dvě tvrze.

Dolní tvrz, nazývaná také Červený Dvůr, patřila po Bílé hoře posledním Vartenberkům. Roku 1625 byla při selské vzpouře dobyta místními poddanými. Dolní tvrz je místem zániku rodu Vartenberků.

K Markvarticím se váže pověst o smírčím kříži.

Markvartice. Červený Dvůr u Markvartic.

Úryvek z knihy F. A. Hebera: České hrady, zámky a tvrze, Argo 2006

Prvním majitelem Markvartic byl Jan z Michalovic, který se po nich psal již v roce 1281. V následujícím období byla ves rozdělena na dva díly, v jejichž držení se vystřídalo velké množství majitelů. První díl v horní vsi patřil v 15. století pánům z Lotic. Když se o ni podělili počátkem 16. věku, rozdělili ji na další tři části se samostatnými panskými sídly, která vlastnili Hanuš, Zikmund a Friedrich z Lotic. Dva díly byly pak připojeny v 17. století k Benešovu nad Ploučnicí a třetí k panství Česká Kamenice. Druhá část vsi, dolní, s další tvrzí patřila v 15. století Blektům ze Štěchovic, v 16. věku ji drželi páni ze Šenfeldu a Kelblové z Gejzinku. V roce 1623 ji získal Ota Jindřich z Vartenberka, známý násilník, který byl na tamní tvrzi o dvě léta později ubit poddanými. I tato část vsi pak byla zanedlouho připojena k Benešovu nad Ploučnicí.

Ze čtyř markvartických tvrzí, doložených písemnými prameny, se dochovalo v severní části vsi zanikající tvrziště a v dolní části pak renesanční tvrz dříve nazývaná též Červený Dvůr, na níž byl zavražděn zmíněný Ota Jindřich z Vartenberka, poslední člen tohoto kdysi významného rodu. Místa, kde stávaly zbylé dvě tvrze, se dosud nepodařilo nalézt.

Poznámka

Převážnou část následujících citací, které jsem v průběhu let 2005 až 2006 vybral a zveřejnil na této stránce věnované markvartické historii (Keltové, Markomani, Slované, velká kolonizace, selská vzpoura, Markvartici, Vartenberkové), převzal a zveřejnil v únoru 2007 i oficiální web obce Markvartice www.markvartice.cz.

Z historie kraje mezi Dečínem a Českou Lípou

Počátky osídlení

Gravettien (Pavlovien)   (28-15 000 let př.n.l.) - vyvrcholení doby poslední ledové

Lovci mamutů na jižní Moravě (Dolní Věstonice, Pavlov), ze stejného období nález sezónního stanoviště lovců mamutů ve Stadicích u Ústí nad Labem - ohniště, mamutí kosti, okrové barvivo, kožený váček s kamennými nástroji

Mladší paleolit a mezolit ()

Bez významných nálezů

Mezolit - střední doba kamenná (10 000 - 6000 př n. l.)

Po skončení poslední doby ledové - geologická současnost. Nálezy Brtníky v Českosaském Švýcarsku, Stvolínky u České Lípy. Poslední lovci-sběrači, jemné štípané kamenné nástroje. Nálezy štípaných kamenných nástrojů snad z tohoto období Horní Habartice a Markvartice (pazourkové čepele a hroty), Veselé (pazourkové štípané dláto nalezené v 19. století). Na závěr tohoto období zůstávají tito lovci-sběrači jen na severu Evropy, a střední Evropa přechází k zemědělství a usedlému způsobu života.

Neolit (ve střední Evropě 5 600 – 4000 př.n.l.)

První zemědělci. Nově vyvinutá technologie - broušené kamenné nástroje. Nápadná koncentrace takových kamenných broušených nástrojů v markvartické kotlině - nálezy z 19. století v okolí Veselí.

Lužická kultura doby bronzové

Bronzové poklady - úlitby bohům zakopávané na vrcholcích hor - takové poklady byly nalezeny na Kvádrberku nad Děčínem a na Popovičském vrchu nad Huntířovem. Obdobným způsobem obětovali bohům staří Řekové - zachyceno starořeckými autory. Etnicita Lužické kultury je nejasná, snad byli spřízněni s Kelty (keltský bůh Lugh), Latiny nebo patřili do latinsko - baltského jazykového kontinua (zjednodušeně řečeno jejich jazyk byl tedy někde mezi latinou a litevštinou). Určitě se nejednalo ani o Slovany, ani o Germány.

Ve stejném období již existuje především na jihu a jihozápadě Čech domácí protokeltská kultura, na kterou navážou Keltové příchozí od jihu a jihozápadu, kteří posléze osidlují celé Čechy s výjimkou podmokelské oblasti. Čechy pak patří k jádru vyspělé keltské kultury.

následuje úryvek z webu Stráže pod Ralskem, autor - EHor -

Keltské a germánské kmeny - Bójové a Podmokelská kultura (4. st. před n.l. až rok -9)

V posledních stoletích před začátkem křesťanské éry byly úrodnější části našich zemí obývány Kelty, kteří však do severních Čech (s výjimkou kaňonu Labe) přímo nezasáhli. V kaňonu Labe se objevuje kulturně smíšená Podmokelská kultura, která v sobě spojuje germánské a keltské kulturní prvky. Etnicita příslušníků Podmokelské kultury je nejasná, spíše se ale jednalo o polabské Germány obchodující s keltskými Čechami.

Markomani (rok -9 až 375)

V posledním století př.n.l. pronikají od západu z povodí Mohanu podél Ohře do středu Čech a až na Českolipsko silně pokeltštěné germánské kmeny (Markomani). Jejich stopy nalézáme u Jestřebí, Sloupu, Svojkova, u Kobyl na Českodubsku. Nálezy z římského impéria z prvního století našeho letopočtu jsou ... spíše ojedinělé. V čase Markomanů jsou keltská oppida vyvrácena, keltská hmotná kultura ale v Čechách stále přežívá.

Stěhování národů (375 - 568 - 895)

nomádští Hunové porážejí černomořské Alany a tlačí na Góty (375)
Langobardi usazeni na jižní Moravě a v Panonii (500)
počátky slovanské migrace do střední Evropy (500)
příchod Avarů do Evropy (558)
konec putování Langobardů a jejich usazení v Lombardii (568)
Avaři, Slované a Peršané útočí na Konstantinopol (626)
Velká Morava (833)
křest 14-ti českých knížat v Řezně (845)
příchod Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu (863)
Čechy součástí Velkomoravské říše (882-894)
příchod Maďarů do Karpatské kotliny (895)
zánik Velké Moravy (906)

Děčínský region bez významných nálezů, vzhledem k chladnému počasí malé doby ledové byl region zřejmě hospodářsky nezajímavý - Markomani se přesouvají z Čech na jih Moravy a do blízkého Podunají na hranici Římského imperia, v Čechách zaniká keltská hmotná kultura, Durynská říše zasahuje od pohoří Harz až do západní poloviny Čech, v Polabské nížině se na přechodnou dobu usazují skandinávští Langobardi, kteří se poté přesouvají do západní Panonie a po konfliktech s Gepidy se trvale usazují v severní Itálii (Lombardie, 568). Část keltogermánských Markomanů se přesouvá z Panonie do Bavorska, a to podél jižní i podél severní strany Šumavy, v Bavorsku se pak podílí na vzniku bavorského národa (Bajuwar = osadník ze země Bójů) - na rozdíl od Germánů extrémně migrujících po celé Evropě se většina Markomanů pohybuje v blízkém okolí své pravlasti (Pomohaní, Čechy, Bavorsko) - zřejmě to souviselo s jejich způsobem obživy vázaným nějakým způsobem na region, nebo s jejich částečně keltským původem. Nicméně část Markomanů se připojuje k Vandalům a odcházejí přes Portugalsko až do severní Afriky, kde jsou Vandalové poraženi od Římanů. Část Markomanů se po cestě usazuje v Portugalsku v okolí města Braga. Do Čech postupně pronikají Slované, nejprve drobní osadníci od severovýchodu Moravskou branou (zřejmě v rámci expanze ze slovanské pravlasti na rozhraní Běloruska a Ukrajiny), druhá organizovaná vlna včetně elit pak do Ćech přichází z Panonie. Češi byli tedy od počátku ovlivněni blízkostí bývalé hranice Římské říše a migrujícími germánskými kmeny podél této hranice, včetně křesťanství - například již Markomanské elity byli křesťanští Ariáni, 14 českých knížat pak bylo pokřtěno v Řezně - někdejší římské pevnosti Castra Regina vystavěné na Dunaji Markem Aureliem, které bylo sídlem biskupa zřejmě již v době Ŕímské říše. Oproti tomu Polabští Slované si zřejmě uchovali původní slovanský pohanský ritus ve velmi výrazné formě (Svantovítův chrám na Rujaně, Bialobog a Čarnobog v Horní Lužici), což později vedlo ke konfliktům s křesťanským okolím - s tehdy již křesťanskými Sasy, Poláky i Čechy.

Slovanské osídlení (500)

Od šestého století byly naše země postupně osídlovány slovanskými kmeny. Hmotné nálezy (keramika pražského typu) se podařilo zachytit na jihu Českolipska nedaleko Dubé. Do krajiny kolem pozdější Stráže pronikalo obyvatelstvo z úrodnějšího vnitrozemí jen pozvolna, a to zvláště podél obchodních cest prostupujících zdejší území. Patrně nejstarší a nejvýznamnější byla záhošťská –záhvodská cesta vedoucí z centra země Boleslavskem a Mimoňskem na Žitavsko. Na tradici starší cesty navazují nálezy římských mincí z 2. – 5. století (úpatí Bezdězu, u Hvězdova). Na nedalekém Děvíně a v jeho okolí byly nalezeny sestercius Antonina Pia (138-161) a mince Konstantinova (313-337). V 9. až 11. století se síť cest postupně ustalovala. Přes Stráž vedla nejvýznamnější a asi nejstarší již zmíněná cesta záhvozdská, zvaná též milčanská nebo žitavská. Starší trasu této cesty dokládají zachovalé valy někdejšího hradiště na kopci u Svébořic, pamatující snad ještě dobu mladohradištní a také místní jména odvozená od stromů, které cestu vyznačovaly – Olšina, Jablonec, Borovice, Jivina, Bukovina. Směřování zemské stezky na sever od Stráže k Jablonnému pomáhá určit poklad asi 700 brakteátů, ukrytý ve 13. století v Dubnici. Další důležité cesty vedly přes Českou Lípu na Litoměřice nebo přes Hrádek na Liberec a Turnov. Osídlování pronikalo postupně z vnitřních Čech k severu, ale také od severu k jihu z území lužickosrbských Milčanů. Řada místních jmen (Brniště, Druzcov, Dubnice, Lipá, Luhov, Svébořice) dokládá staleté pronikání kolonistů z vnitřních Čech, některé jako doklady činností (Osečná, Proseč, Provodín), některá jména jsou dokladem tzv. služební organizace (Kravaře, Dehtáry). Některé názvy dokládají jazykové odlišnosti charakteristické pro srbštinu např. Hrádek, Chrastava, Sloup, Tlustec, Ploučnice). Období vnitřní kolonisace dosvědčují tzv. mytební jména Žďár, Ždírec, Kluky – stejně jako starší Újezdy a mladší Lhoty, názvy typické pro 11. až 13. století.

Velká kolonizace (1200)

Ve 13. až 14. století dochází k zakládání nových vesnic a osad v méně hustě osídlených pohraničních hvozdech. Tato tzv. velká kolonizace se odehrává již za podstatné účasti německých kolonistů z přelidněných území pozdějšího Nizozemí a západního a středního Německa. Nebývalý populační nárůst a nutnost hledání obživy pro mladší syny hospodáře vedly k postupnému využívání méně hustě osídlených území. Němci přicházeli za dobrými hospodářskými podmínkami a snažili se, aby byly lepší než v původních domovech. Při emfyteutickém právu (emfyteuse – dědičný pacht, zákupní právo) se vytvářel smluvní vztah, který zaručoval poddanému držení příslušné půdy.Němečtí kolonisté zakládají v pohraničním hvozdu četné lesní lánové vesnice, charakteristické svým protáhlým tvarem v údolích a stavbou usedlostí táhnoucích se podél potoka a silnice. S nárůstem obyvatel se vesnice rozšiřují, někdy i stavebně splynou a dnes tvoří i několik kilometrů dlouhý pás usedlostí po obou stranách silnice. Poblíž Stráže to jsou např. Žibřidice, Křížany nebo i Pertoltice a Grunov. Němečtí kolonisté k nám přicházeli jednak ze severu (ze Žitavska) jednak ze západu proti toku Ploučnice. Oba proudy se setkaly kolem České Lípy a Mimoně. Kolonisté nazývají zakládané osady jmény končícími na – dorf. Např. severně od Stráže ležící Jonsdorf a také Dietrichsdorf (Jitrava) a Seifersdorf (Žibřidice). Mytební jména zakončená na – walde, - hain nejsou tak hojná. Z bližšího okolí Stráže např. Reinholdshain (Rynoltice), Cunewalde (Kunová). Oboustranná výhodnost, především vidina pravidelných plateb od sedláků vedla vrchnosti k převádění i starších českých osad z dosavadního českého práva na německé. Vznikají tak národnostně smíšené vesnice a nesou mnohdy dvojí pojmenování, vedle původního slovanského ještě nové německé, např. Zbyny – Ludwigsdorf, Skalice – Langenau, Bohatice – Voitsdorf, z okolí Stráže Suchá – Kriesdorf, Dubnice – Hennersdorf a řada dalších. Nové osídlence nezvali do pomezního hvozdu, patřícího původně panovníkovi, převážně čeští králové, nýbrž většinou již šlechtické rody – Ronovci a Markvartici.

Markvartice za třicetileté války - selská vzpoura

Úryvek z webu http://web.alinka.net/, autor -Alinka-

Pro poddané znamenalo období třicetileté války zvláště tvrdou zkoušku, protože šlechta přes značné ztráty na majetku nehodlala nic slevit z dosavadního způsobu života. Jeden z posledních potomků kdysi slavného rodu Vartenberků, Ota Jindřich z Vartenberka, získal v r.1621 statek Markvartice náhradou za půjčku císaři. Když se ujímal statku, slíbil svým poddaným, že je vezme v ochranu a bude jim otcem. Když mu však složili hold, dal jim hned na srozuměnou, že je koupil jako nevolníky a že jsou povinni konat pro něho práce, které jim přikáže. Čeledi ve svém dvoře vůbec neplatil mzdu, bez náhrady jim sebral dobytek, zakázal jim sbírat dříví v lese. Na podzim 1625 rozkázal svým poddaným, aby přestoupili do šesti týdnů na katolickou víru. Míru všech dřívějších příkoří dovršil zákaz slavení posvícení. Poté dostaly události rychlý spád : povstání se zúčastnili poddaní 6 vesnic (Markvartice, Huntířov, Habartice, St. a N. Oleška a Brložec). Vůdcem povstání byl huntířovský kramář Kryštof Tenner. Shromáždil poddané a navrhl jim sepsat Vartenberkovi prosebné přání, aby je ponechal při jejich víře tak dlouho, dokud okolní vesnice také nepřijmou katolickou víru. Avšak toto tajné shromáždění bylo Vartenberkovi prozrazeno a ten dal ihned zatknout 6 poddaných a uvrhl je do vězení. To popudilo ostatní tak, že se rozhodli ozbrojit se a obklíčit zámek. Nyní teprve dostal Vartenberk strach a prosil poddané, aby se odebrali domů. Ti však již zřejmě byli natolik rozezleni, že do zámku vtrhli a Otu a jeho ženu zabili. Nastalo velké vyšetřování a hlavní vůdci povstání byli popraveni.

Dolní tvrz, nazývaná také Červený Dvůr - místo zániku rodu Vartenberků

Po bitvě na Bílé hoře a zavraždění Albrechta z Valdštejna v Chebu došlo ke změnám ve vlastnictví panství – přichází Aldringenové (panství Bynovec) a chlumecká větev Kinských (panství Česká Kamenice).

Markvartici, Vartenberkové

Úryvek z knihy Břetislava Vojtíška: Stráž pod Ralskem, obrazy z dějin města

MARKVARTICI

Páni z Vartenberka jsou odnoží jednoho z rodů české vyšší šlechty – Markvarticů. Jejich rozrodem a postavením vlastních hradů se ustavily rody pánů z Vartenberka, z Michalovic, ze Zvířetic, z Valdštejna. Vesměs to jsou šlechtické rodiny, jejichž příslušníci mnohokráte zasahovali do dějin Koruny české. V jednotlivých rodech se odráží i obliba určitých jmen, u Markvarticů především Markvart, Heřman, Záviš, Havel, Beneš, takže přiřčení osoby tohoto jména Markvartickému rodu je velmi pravděpodobné. Nicméně sestavení rodokmenu nejstarších Markvarticů je obtížné a pokusy různých historiků se různí. Jedni vychází z toho, že Markvartici jsou potomky kmenových charvátských knížat vládnoucích tehdy v severovýchodní části země, druzí zastávají stanovisko, že Markvartici získali své državy obdobně jako ostatní vytvářející se vyšší šlechta a to jako výsluhy za své služby panovníkovi. Prvním předkem Markvarticů je patrně Markvart vyskytující se jako svědek na listině Vladislava II.., kterou kníže v roce 1144 obdarovává jím a jeho manželkou Gertrudou nově založený cisterciácký klášter v Plasích jako odnož hornofranckého kláštera langheimského. Tento Markvart je zřejmě totožný s královským komořím Markvartem, zmiňovaným v roce 1159. On nebo jeho bratr Beneš je asi zakladatelem dalšího cisterciánského kláštera Hradiště na soutoku Zábrdky a Jizery (1177?) První němečtí mniši slyšeli od okolního obyvatelstva označování kláštera “gradišče“, svůj klášter nazývali “Gradis“ nebo “Gredis“. K proměně staročeského “g“ v “h“ došlo ve druhé polovině, převážně ve třetí čtvrtině 12. století a od té doby by již mniši slyšeli vyslovovat “hradiště“. Hradišťský klášter se zasloužil o kolonizaci lesů a bažin pomezního hvozdu v části Ralské pahorkatiny a v horním Pojizeří.

Markvartici byli českými knížaty a později králi pověřováni vysokými státními úřady. Nejčastěji zastávali úřady purkrabí čili kastelánů panovníkových hradů, vyskytují se i v bezprostředním okolí panovníka jako komoří nebo maršálové.

VARTENBERKOVÉ

Synem Markvarta mladšího, syna stejnojmenného otce Markvarta z Března, byl pravděpodobně Beneš, jenž se v písemných pramenech prvně jmenuje v roce 1281 po hradu Vartenberku a bývá tudíž provozován za jeho zakladatele. Z roku 1283 je také zachována první pečeť Beneše z Vartenberka. Zakladatelem hradu i prvním nositelem predik?tu „z Vartenberka“ mohl být již Benešův otec Markvart jelikož se dochovala pečet· hlásící se bez pochyby do 13. století a nesoucí opis S. MARQVARDI DE WARTENBERC a ještě s vyobrazením staršího společného markvartického erbu s kráčející lvicí. Ve 2. polovině 13. století se začaly oddělovat markvartické větve, nazývající se po svých nových hradech, začaly užívat i odlišné rodové znaky, Vartenberkové například od počátku 14. století štípený štít černo – zlatý. V průběhu generací byly državy Markvarticů rozděleny na menší celky a k nim byly postaveny i hrady – Michalovice u Ml. Boleslavi, Lemberk u Jablonného v Podještědí, Šarfštejn u Benešova. Syn Beneš zbudoval své hradní sídlo při staré cestě, spojující tyto državy, na Strážném vrchu módně tehdy přezvaném na Wartenberg, záhy počeštěném na Vartenberk nebo Vartnberk. V podhradí se pak vyvinulo městečko nazývané po svém mateřském hradu. Hrad dvoudílné dispozice v sobě dodnes skrývá zbytky hranolových věží a hradebních zdí o šířce přes dva metry. Páni z Vartenberka zastávali dědičně úřad nejvyššího číšníka českých králů, Beneš Veliký předsedal zemskému soudu, v diplomatických službách působili jeho synové Jan a Beneš. Za nepřítomnosti krále se Vartenberkové dělili se svým příbuzným a přítelem Jindřichem z Lipé o vládu v království. Pod Stráž pod Ralskem patřila tehdy i Mimoň a v roce 1371 vydal Karel IV. potvrzení práv na odedávna v Mimoni vybírané clo. Z výčtu zboží se dovídáme, co se tehdy po cestě do Žitavy a z Žitavy vozilo: byly to zvláště ryby, nasolené maso, plátno, sukno, kůže, obilí, sůl, med, vosk, koření, lůj, kramářské zboží atd.. Pod hrozbou zastavení zboží bylo kupcům zakazováno se vyhnout clu po jiné cestě. Mimoňské clo přinášelo zisky nejen Vartenberkům, ale bylo ku prospěchu i obyvatelům městeček a vesnic na vartenberském panství, jelikož kupci byli povinni na několik dnů zde zastavit a nabídnout převážené zboží.